Některé odborné prameny tvrdí, že osobnost člověka je z  85 % daná geny. Na výchovné působení tedy zbývá pouhých 15 %. Přesto nebo právě proto je nutné, aby se tímto malým procentem rodiče a učitelé intenzívně zabývali a pokusili se dítě vést.

I když není řečeno, že dítě u hudby zůstane, za pokus to vždycky stojí. Už pouhý dotyk hudby znamená hodně. U dětí z hudebních škol je jasné jedno, nikdy se nebudou shánět po drogách ani rozbíjet telefonní budky. Na první pohled se chovají jinak, je v nich něco ušlechtilého.
Stupnice zpočátku nevoní nikomu. Do puberty je vždycky nejisté, jak to všechno dopadne, a tak bývá nezbytné uložit hudební cvičení dětem jako povinnost, podobně jako čištění zubů. Naučit se pracovat je vždycky dobré, má to v sobě i rozměr etický.
Rodiče si představují, že hudba je pro jejich potomka zábavou, ale každá hra má svá pravidla a bez nich nemá smysl, ať už jde o hudbu, stolní tenis nebo šachy. Vniknout do nich nebývá lehké. Čili i radost z hudby se vykupuje prací, ničím jiným. Hudba má své zákony a teprve až do nich člověk pronikne, stává se muzikantem. To platí pro amatéra i profesionála.
I u nás platí, že úroveň každé školy je dána kvalitou učitelů, kteří na ní učí. V uměleckém školství nelze výsledky práce kamuflovat jsou totiž jasně slyšet a vidět. Na všech stupních máme tradičně dobré výsledky. Umístění v různých soutěžích jsou toho dokladem.
Z našich žáků vyrůstá dobré amatérské podhoubí, řada z nich se sice hře na hudební nástroj po ukončení školní docházky aktivně věnovat nebude, ale zůstane v nich láska k hudbě.
Naším největším úkolem je vybudovat žákovu sebedůvěru, naučit ho respektovat vlastní možnosti a v jejich rámci se umět optimálně realizovat. Naučit žáka mít rád svůj nástroj, který by mu měl být zdrojem radosti a hudební krásy. Naučit ho víře v poctivou práci, která jediná otevírá cestu k dalším úspěchům.
V naší škole se snažíme vytvořit pro děti ideální podmínky potřebné k osobnímu růstu. Děláme všechno proto, abychom jim kromě znalostí a praktických dovedností předali lásku k umění a ke všemu krásnému.
V dnešní uspěchané době, plné násilí a agresivity není jednoduché být malým dítětem, na něž ani rodiče pod tlakem existenčních problémů nemají dostatek času. Společnost jako by zapomínala na nové generace, které teprve dorůstají. Jsou vedeny k jednoduchému konzumnímu způsobu života. Co předáme vlastním dětem a vnukům? Když se rozhlédneme kolem sebe, spatříme zničenou přírodu, betonová města a davy stresovaných lidí nemajících čas ani na své nejbližší, protože musí vydělávat peníze. To vše ovlivňuje především děti, které jsou o tolik vnímavější a citlivější než dospělí. Nové generace ztrácejí cit pro vše pěkné, touhu něco vytvořit a nemají motivaci právě proto, že je nic z toho neobklopuje.
Je jasné, že péči rodiče nemůže nic nahradit, ale pokud se nemůže věnovat svému dítěti dostatečně, musí se najít někdo, kde ho ve výchovném procesu alespoň částečně zastoupí. Na jeho místo nastupuje učitel. Proto je tragické, že naše společnost z důvodu úspor přistoupila ke slučování tříd a rušení škol, tím totiž bere učitelům možnost dát svým žákům tolik potřebnou péči, po které nová generace přímo zoufale volá. Svědčí o tom zvýšená kriminalita, drogy, promiskuita a rostoucí agresivita.
Je velice potěšující skutečností, že ta část populace, která je ovlivněna výchovným působením naší instituce, rozhodně nepatří k problémové mládeži. Její ušlechtilé zájmy, kvalitní náplň volného času a systematicky rozvíjené estetické cítění představují ten nejlepší vklad do života jaký lze mladému člověku dát.