Narodil se 1.prosince 1900 v Šenově, v havířské rodině Maxmiliána a Marie Wünscheových. Ve vzpomínkách na své dětství a mládí říká Vilém Wünsche doslova: „Jsem rád, že mi sudičky vložily do kolébky tolik darů: lásku k umění, k našemu kraji a k našemu lidu, že jsem podědil slezskou skromnost a pracovitost…“
Již jako malý chlapec upozorňoval spolužáky i učitele na své malířské nadání. Jeho umělecký vývoj přerušil na několik let začátek první světové války, kdy šel do učení k firmě Serbousek v Ostravě, kde se vyučil strojnímu ozdobnému zámečnictví. Po vyučení nastoupil do práce na šachtu, kde havířům opravoval důlní vozíky a jiná zařízení.
Jeho výtvarný talent a zájem o umělecké malování jej přece jen přivedl ke studiu malířství. Nejdříve navštěvoval vyšší lidovou školu umění v Ostravě. V roce 1922 končí Vilém Wünsche svou práci na dole a je doporučen ke studiu na Umělecko-průmyslové škole v Praze, odkud roku 1927 přešel na Akademii výtvarných umění k profesoru Maxi Švabinskému. Jeho dílo je znatelně poznamenáno tímto velikánem novodobého českého malířství.
Po návratu do rodného Slezska ožívá na jeho plátnech havířská práce a prostředí dolů. V anonymní soutěži na malířské výstavě získává první cenu a v roce 1929 je vyslán na studijní cestu do Paříže, kde se seznamuje s moderními malířskými proudy.
V roce 1932 se vrací do rodného Šenova a v následujících letech vytváří doslovně výtvarnou epopej o tvrdé hornické práci. Tak se u nás v Šenově začíná rodit dílo, které postupně přerůstá rámec rodného kraje a řadí se k umění celonárodnímu.
Jeho uměleckou práci přerušila druhá světová válka. 8.října 1941 při zatýkání příslušníků sokolského odboje byl zatčen také Vilém Wünsche, který byl tehdy jednatelem místní sokolské jednoty. Byl vězněn v Brně a pak dopraven do koncentračního tábora v Osvětimi. Z tohoto pekla hrůzy, utrpení, hladu a bezmocnosti se vrátil 12.5.1942 na kost vyhublý a nervově otřesen.
Po válce namaloval dvě rozměrná plátna „Osvobození Ostravy“ a „Osvobození Šenova“. Své strastiplné zážitky z koncentračního tábora zaznamenané tužkou na útržky starého papíru převedl v letech 1945-46 do lidsky procítěného cyklu 22 obrazů, nazvaného „Věznění a umučení“.V tomto souboru evokuje své zážitky z nekonečných dnů prožitých v koncentračním táboře. Jednomu vězni, držícímu kus chleba a misku čaje vykreslil na prsa pásku s vlastním vězeňským číslem 21345.
Po válce dokončil monumentální cyklus více než dvaceti obrazů epopeje havířské práce. Inspiračním zdrojem mu byly i postavy z díla Petra Bezruče. Početná je i jeho monumentální malba, hlavně sgrafitová a fresková, jíž vyzdobil četné novostavby.
I budova naší ZUŠ je vyzdobená dvěma sgrafity, a to rolníka a horníka, symboly hlavních druhů obživy šenovských obyvatel.
A nejen budova je vyzdobena rukou Viléma Wünsche, součástí interiéru naší školy je několik obrazů, které mistr věnoval obci.
Z jeho drobnějších malířských kresebných záznamů by se dal sestavit i celý roční průběh života venkovana v jeho pevném sepětí s přírodou. Vilém Wünsche dává ve svém díle najevo svůj zájem o hodnoty lidové kultury, které na Ostravsku a Těšínsku postupně mizí pod tlakem průmyslové civilizace a lásku ke svému rodnému kraji.
Jeho dílo má cenu dobového dokumentu vysoce umělecky zhodnoceného jeho specifickým osobitým výrazem a to účinným až dramatickým šerosvitem a vynikající kompoziční skladbou díla.
V roce 1971 mu byl udělen titul zasloužilý umělec. Krátce před jeho smrtí mu byl udělen titul národní umělec (zemřel v květnu 1984).