O multimediální tvorbě obecně

Termín „multimédia“ je v  Rámcovém vzdělávacím programu pro základní umělecké školy (dále jen RVP ZUV) používán v jiném významu, než je jeho původní obsah. Autoři RVP ZUV se shodli na tom, že tímto termínem budou označovány činnosti, k nimž je nutné použít výpočetní techniku a digitální technologie. Multimédia tedy v textu RVP ZUV znamenají činnost s využitím digitálních technologií.

Digitální technologie se v základních uměleckých školách využívají v těchto oblastech:
•       školní nahrávací studio
•       multimediální učebna hudební nauky
•       počítačová grafika
•       multimédia
•       animace
•       filmová tvorba
 
RVP ZUV tedy konečně umožňuje využívat multimédia a digitální technologie ve výuce na základní umělecké škole jako rovnocenný  prostředek uměleckého vyjádření, jehož vliv  v návaznosti na rozvoj techniky bude neustále narůstat.

Slovo „médium“ pochází z latinského přídavného jména „medium“, což znamená „nacházející se uprostřed“, „střední“. Užití pojmu je spojeno s myšlenkou zprostředkování, s myšlenkou soustředění, s myšlenkou nosiče duchovního výrazu, odpoutávajícího se od místa a času.

Pod pojmem médium rozumíme nejčastěji zprostředkujícího činitele, prostředí, osobu zprostředkující spiritistickou informaci, masové sdělovací prostředky tištěné i elektronické nebo také masmédium a v jazykové souvislosti střední slovesný rod.

Médium pro umělce představuje prostředek k vyjádření jeho myšlenky, kterou se snaží předat vnímateli. V případě tradičního malířství plní úlohu média plátno a barvy. V sochařství je médiem socha, kterou umělec vytváří pomocí hmoty a prostoru.

V „umění nových médií“ je vymezení pojmu médium mnohem složitější a souvisí s vývojem uměleckého vyjadřování. Zprvu umělci začínají objevovat zcela nové materiály a používat je tradičním způsobem. Později umělci používají takové materiály, z nichž vytvořené dílo nelze do některého z druhů výtvarného umění zařadit. Takto vzniká nová kategorie tzv. „umění nových médií“. Umělci používají jako prostředek uměleckého vyjádření také lidské tělo i tělo vlastní. S bouřlivým technickým rozvojem se na výtvarné scéně postupně objevuje kamera, video, počítač, internet atd.

Aktivní mediální tvorba je zcela samozřejmou součástí každodenního života mladých lidí. Svět, ve kterém žijí, je ze značné části světem mediálním. Stále významnější postavení v něm zaujímá internet, který kombinuje staré i nové mediální formy.

Média jsou pro děti a mladé lidi zdrojem informací, pomůckou pro orientaci ve světě nebo prostorem pro komunikaci a tvorbu sociálních vztahů. Pro většinu mladých lidí je zcela běžné a samozřejmé zveřejňovat prostřednictvím internetu vlastní fotografie nebo videa.  

Digitální technologie s sebou přináší zcela nový pohled na výtvarné dílo. Výtvarná díla vytvořená pomocí digitální technologie mají jednu novou kvalitou a tou je jejich číselná reprezentace.

Číselná reprezentace umožňuje dílo zcela přesně definovat pomocí číselného kódu. Digitálně vytvořené objekty mohou být tedy popsány matematicky. Všechno, co máme uloženo v počítači, jsou vlastně data, s nimiž můžeme volně manipulovat.

Struktura číselného kódu nám dovoluje dílo dělit na řadu nezávislých diskrétních jednotek (pixelů, vzorků), se kterými můžeme odděleně pracovat, množit je, vkládat do jiných souborů a transformovat je. Například obraz nebo tvar může být popsán za použití matematické funkce. Za použití vhodného algoritmu můžeme automaticky odstranit „nevhodnost“ z fotografie, zlepšit kontrast, umístit hrany tvarů nebo změnit proporce.

Stručně řečeno média jsou programovatelná. Tato jejich vlastnost umožňuje nové přístupy ve výuce a nabízí nové alternativy, jak s uměleckými díly zacházet. Ve výtvarné výchově máme z praktického hlediska velmi přesné možnosti, jak dílo utvářet a zároveň velkou svobodu ve výběru možných změn daného obrazu. Na počítači můžeme měnit neomezeně jeden obraz, vytvářet různé varianty, které se liší nepatrnými úpravami, navzájem je porovnávat a pak se třeba vrátit k výchozímu dílu.

Takovýto postup je při malování obrazu barvami na plátno nebo u tvorby skulptury či plastiky nepředstavitelný. Vytvoření několika variant jednoho obrazu či skulptury, které by se od sebe lišily jen nepatrně, je z hlediska času, použitého materiálu a vynaložené umělcovy energie nadlidský a finančně neúnosný úkol.

Digitální technologie nám navíc umožňuje tyto nepatrné či výrazné změny, záleží na uměleckém záměru autora, provést ve velice krátkém časovém horizontu - prakticky ihned, stačí pouze „kliknout“ myší.

Při studiu dějin výtvarné kultury zjistíme, že se během celého vývoje výtvarného umění neodehrálo tolik zvratů jako v posledních dvou stoletích. Když byla v 19. století vynalezena fotografie, přišlo o práci mnoho malířů, protože schopnosti fotografie rychle, věrně a levně reprodukovat viděné nemohli konkurovat. Malířství zároveň pozbylo svého privilegovaného postavení významného zobrazovacího média. V důsledku rychlého rozvoje filmu na počátku 20. století je o zániku malby znovu polemizováno.

Umělci se postupně ocitají pod velkým tlakem a jsou nuceni vyrovnat se s novou komunikační technikou jako je rozhlas, který začíná pronikat do domácností od dvacátých let 20. století a televize, která se stává masovým médiem od let šedesátých. V devadesátých letech se objevuje internet, který se bouřlivě rozvíjí a záhy se stává médiem dominantním.

Nové technické vynálezy měly velký vliv na vývoj tradičních druhů umění. Umělci nejprve začali zkoumat samotný základ umožňující existenci uměleckých děl ve vztahu k člověku a psychologickým a fyziologickým aspektům vnímání světa. Podařilo se jim najít oblasti, které fotografii i filmu zatím unikaly a věnovali se jim ve svých výtvarných dílech.

Například impresionisté došli k názoru, že je nejdůležitější v uměleckém díle zachytit zcela subjektivní první dojem neopakovatelného okamžiku, než se snažit o věrné zobrazení reality.

Kubisté zavrhli tradiční pohled na skutečnost z jednoho pevného bodu a toužili poznávat věci hlouběji a dokonaleji ze všech úhlů, zavrhli světlo a perspektivu a snažili se převést trojrozměrný prostor na dvourozměrnou plochu.

Surrealisté se vydali cestou hledání poetického smyslu reality, zkoumání nevědomí a podprahového psychického života člověka a jeho projevů – snů, halucinací, šílenství, blouznění i svobodné fantazie.

Řada umělců se však možnostmi „nových médií“ nechala inspirovat, především jejich časovým rozměrem, jak je zřejmé ze snahy třeba futuristů o zachycení pohybu.

Již od Pabla Picassa a Marcela Duchampa je jasné, že umělec ke sdělení myšlenky může použít prakticky jakýkoli materiál. Umělci tedy brzy přijímají nové technologie za nedílnou součást života a své myšlenky začínají vyjadřovat jejich prostřednictvím. Technologie se stává přítelem a rodí se fenomén, který dnes nazýváme „uměním nových médií“.

Od počátku 20. století začínají umělci a teoretikové používat pojem „nová média“. S nástupem masmédií gradují teoretické úvahy o postavení nových technologií ve vztahu k umění, protože tradiční umění svůj vliv na široký okruh lidí postupně ztrácí. Je patrná snaha začít využívat i jiné než tradiční způsoby vyjadřování myšlenek a překonat omezení ručního způsobu vytváření děl.

Umělci tak postupně v nově objevených médiích nacházejí zcela nové možnosti, které jim žádné dosavadní umění za tisíc let vývoje přinést nemohlo.